Život se jako mozaika skládá ze spousty kamínků drobných radostí. Tvoření je jedním z nich...

Rozepsaný román

Děj se odehrává v jednom smyšleném městečku, kde se potkávají tři dospívající dívky. Zažívají spolu spoustu dobrodružství, až je jednoho krásného dne napadne založit křesťanskou hudební skupinu...

Snad to dopíšu dřív než v důchodu, ale nic neslibuju
;-)

 

 

Ukázka *

 Tajemství

Od Lucčiných narozenin se začaly holky scházet u Říhů pravidelně, a pěkně tam zdomácněly. Dokonce každá z nich si oblíbila svoje místečko na sezení v Lucčiném pokojíčku. A když bylo hezky, posedaly si na terasu nebo se houpali v houpačce a popíjeli ledový džus. Prostě pohodička.

Poslední týden v květnu, když sluníčko zářilo a všechno kvetlo, pobízela je Lucka: „Holky, nechte si tady věci, vezmem s sebou jenom nějaký to pití a sváču, já vás někam vezmu!" „A kam?" chtěla hned vědět Markéta. „Ty jsi ale všetečka! Jen se nechte překvapit."

A tak ty tři vyběhly ze dveří jen pár minut poté, co přišly dovnitř, s sebou jenom malý baťůžek s proviantem. Lucka se tvářila vesele i záhadně zároveň, a o to víc byly její kamarády zvědavé, kam je zavede. Nejdřív šly po louce, pak krátkou alejí, a nakonec se prodíraly křovím podél řeky. „Vždyť budu mít úplně rozedraný lejtka!" stěžovala si Míla.
„Pro dobrodružství se vyplatí trochu nepohodlí, ne?" odpověděla jí s přehledem Lucka.

Pak ještě dvakrát zahnula podél zákrutu řeky, a najednou se jim ztratila z dohledu.
„Kde je? Vidíš jí?" rozhlížela se Míla
„Ne. Kam mohla zmizet?" divila se Markéta.
Nad hlavou se jim ozvalo: „Kde bych byla, tady jsem!"
„No to jsou fórky," culila se Markéta a už lezla za ní na vedlejší větev.
„Pojď taky, Mílo," pobízela jí Lucka.

Když se všechny tři pohodlně usadily a rozhlédly se, naskytl se jim nádherný pohled. Voda před nimi slabě šuměla a vytvářela trochu pěny na každé vlnce. Kolem rozvíraly stromy svoje obrovské větve, jako by chtěly řeku chránit. Každý druh měl trochu jiný odstín zelené, do toho tu a tam kvetly šípkové růže. Mezi stromy prosvítalo žluté pole s řepkou olejkou a na jeho okrajích zářily rudé vlčí máky. Dneska ten obraz krásně domalovávala jasně modrá obloha s malými bílými obláčky. Ta podívaná vzala všem dech. Dokonce i Markéta ani nehlesla a jen tiše zírala.

„Tohle je moje tajné místo. Nikdo jiný sem nechodí a myslím si, že nikdo o tom stromě neví. Sem zajdu, když chci být chvíli sama a kochat se."
„Tohle je opravdu úžasné místo," ohodnotila to Markéta.
„Nádhera," zašeptala Míla.
„Tak teda děkujeme moc, že jsi nás sem vzala," spustila Markéta vesele, když se vzpamatovala z prvního opojení.
„Teď to bude naše společné tajné místo," zdůraznila Lucka.
Míla se uculila. „Naše první společné tajemství."

„Tak co budeme dělat?" ozvala se po chvíli Markéta.
„Ty chvilku v klidu neposedíš, viď?" rejpla si do ní Lucka.
„A co takhle si zazpívat?" navrhla Míla.
„To je nápad," odpověděly jí sborem obě kamarádky.
A Míla rovnou spustila:

Vyvyšuju Tebe, Pane nad tímto dnem
vyvyšuju Tebe, Pane nad každým člověkem
vyvyšuju Tebe, Pane, nad vším, co stvořeno jest
vyvyšuju Tebe, Pane i nad svým životem...

Holky se k ní hned přidaly, a pak zpívaly další a další písničky, jak kterou nějaká napadla. Markéta klátila do rytmu nohama, Míla vychutnávala i chvíle ticha mezi písničkama a Lucka se v duchu radovala, že tohle místečko odhalila svým kamarádkám. Všechny tři tam zažívaly jednotu s přírodou i mezi sebou navzájem, a ve vší té kráse i zpěvu vnímaly silně blízkost Stvořitele.

Jen víc takových krásných dnů," zatoužila Markéta.
„Hele, ona umí bejt i romantická!" pošťouchla jí Lucka.
„Tady někdo dlouho nebyl zlechtanej!" opatila jí Markéta a už jí šimrala po žebrech.
„Co blázníš, chceš abych spadla do vody?" vykřikla Lucka a honem se odtáhla co nejdál.
„No co, aspoň bys to měla večer bez práce, už by ses nemusela mejt," odpověděla Markéta a šibalsky vyplázla jazyk.
„Pozor Mílo, Markéta strašně ráda lechtá lidi kolem sebe, nebo na ně vybafuje, když to vůbec nečekáš. Tak ať tě to nepřekvapí!"
„No kdybych na tebe vybafla, když to čekáš, tak to by byla houby zábava, ne?"
„Ty jsi ale vykuk," nezmohla se Lucka na víc. A jen co mrkla na hodinky, skoro se zhrozila: „Jejda, už bychom stejně měly jít."
„To je ale škoda. Bylo to fakt moc krásný odpoledne," řekla zasněně Míla.
„Tak se kouknem na ten západ, a pak pudem. Dvě minuty ještě můžem, ne?" navrhla Markéta, a holky jí přitakaly.
„Téda, to je krásnej západ sluníčka!" obdivovala Míla přírodu, jak se obloha barvila do žluta a růžova a letadla do toho všeho dělaly oranžové čáry.
„Škoda že tu nemám foťák," zalitovala Lucka. „Příště si ho musím vzít s sebou."

Markéta seskočila se stromu a prohodila: „Tak pojď, ty romantičko, nebo dostaneš za tu tvojí romantiku doma pěkně vynadáno."
„No jo pořád," durdila se Lucka, která sice dávala Markétě za pravdu, ale nelíbilo se jí, že jí kamarádka peskuje.
Jakmile se vydrápaly ze křoví a vyšly z toho tajemného koutku na polní cestu ověnčenou alejí, Markéta je vyzvala: „Tak schválně, kdo bude dřív támhle u toho posledního dubu!" a hned se rozeběhla.
„Ona ráda často závodí, co?" neodpustila si Míla a zakoulela očima.
Pak už se obě holky pustily za Markétou. Ve druhé půlce aleje najednou Míla změnila běh na sprint a nečekaně dohonila svojí sokyni. Ještě stačila prohodit: „To koukáš co?" a pak jí předběhla pár metrů před stanoveným cílem.
„Téda, ty se nezdáš!" ocenila jí Markéta, sotva popadajíc dech.
„Mílo, ty teda umíš překvapit!" valila oči i Lucka, když doběhla.
„No, kdo umí, ten umí," šibalsky na ně mrkla Míla a rozesmála se.
„Hele, ona ani není udejchaná - jak to děláš?" pořád popadala dech Lucka.
„To chce trénink, vy líný kosti!" pošťouchla je Míla a přidala do kroku směrem k Říhovým.
„Teda, ty se nezdáš!" prohlásila Markéta znovu tu samou větu a přidala jí pořádnou herdu do zad.
„Hmmm, tichá voda břehy mele, co? A šneček už vystrkuje růžky," přidala Lucka.
„Přece se nebudu pořád jenom tvářit vážně, ne? To by byla přece nuda!"
„Moje řeč!" odsouhlasila Markéta.

Podívejme, tři princezny si to k nám hasí - s úsměvem a za pět minut dvanáct," přivítala je teta Pavla částečně přátelsky a částečně káravě.
„No ale dneska to, teto, stálo za to, víš? To se nestává každý den, že člověk zažije něco extra," ospravedlňovala je Markéta.
„Však nic neříkám, jen aby to něco extra nebylo každý den, a já abych pak vysvětlovala vašim do telefonu, že jste se někde zdržely, neznámo kde."
„Neboj teto, tak daleko bychom to nenechaly zajít!" ujišťovala jí Markéta.
„Můžu si u vás ještě odskočit?" zeptala se Míla.
„Můžeš, ale za pětikorunu," škádlila jí Lucka.
„Koukej jak pěkně umí odvádět řeč od problému. Tu bych potřebovala doma!" spiklenecky mrkla Markéta.

Pak už Míla s Markétou popadly baťohy a vydaly se domů. Lucka se doma zasnila a znovu vzpomínala na ten odpolední zážitek - na povídání, zpívání, na přírodu, na Boží blízkost - no ale i na legraci, kterou spolu zažily, na přátelství... Byla moc vděčná za všechno, co mohla prožít.

 

 

 

 

 

 

 


Autorka stránek neodpovídá za reklamní obsah.

Magazín pro celou rodinu


Kreativní svět handmade

Píše maminka autistického dítěte

Decomania.cz - vše pro tvoření
E-shop s tvořivým materiálem

Portál pro nevšední rodinu

UM Cetrum

Centrum pro umění

Klub rukodělných prací a technik na Plzeňsku

Stránky zdarma
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one